Ubytování Šumava - dovolená s dětmi

Z historie Šumavy

Ve spolupráci s časopisem Vítaný host pro Vás máme článek z historie Šumavy

www: www.vitanyhost.cz

Špičácký tunel a jeho historie

Výstavba železniční tratě Plzeň – Železná Ruda probíhala v 70. letech 19. století ve spolupráci “Plzeňské železniční společnosti” na straně české a “Královské privilegované akciové společnosti bavorských východních drah” na straně bavorské. Nejnáročnějšími etapami výstavby tratě bylo budování tunelů, z nichž nejdelší, ležící mezi stanicemi Brčálník a Špičák, dosahuje úctyhodné délky 1748 metrů.

V dnešní době, vybavené nejmodernější stavební technikou, nám možná délka tunelu natolik oslnivá nepřipadá, vybavení a pracovní podmínky tehdejších dělníků se však současným nepodobaly ani vzdáleně. Při stavbě Špičáckého tunelu nebylo pro nedostatek vody možno použít ani stroje, vodou poháněné. Celý byl tedy budován ručně a odtřelem. Jenže i pro ruční vrtání díry pro trhavinovou nálož bylo zapotřebí cca 10 hodin usilovné práce! Na stavbě, probíhající v letech 1874 – 1876 pracovali tisíce dělníků a řemeslníků z různých zemí Evropy, z Bosny, Dalmácie, Chorvatska, ale především Itálie – Tyrol. Aby práce probíhaly rychleji, byly prokopány dvě svislé šachty ( jedna v místech dnešního hotelu Rixi ), vzdálené od vyzděných portálů cca 650 metrů. Tím bylo umožněno prorážet tunel ze šesti pracovišť současně. Svislými štolami se vyvážel vytěžený material a zároveň sloužily k odvětrání tunelu. Občané tehdy s napětím očekávali zprávu o dokončení stavby a setkání dělníků z obou stran. Dočkali se 23. prosince 1876, kdy oznámil hlavní stavbyvedoucí ing. Petrlák telegramem redakci Šumavanu, že úsilí bylo zdárně završeno.

Výstavba tratě a tunelu zvláště byla však tiskem pozorně sledována po celou dobu realizace. Možná tedy vice než údaje technické, přiblíží dnešnímu čtenáři tehdejší dění právě úryvky ze zmíněného Šumavanu z roku 1875: "Stavba tunelu pod Špicberkem na dráze plzeňsko – eisensteinské jde zdlouhavě kupředu. Mimo to, píše náš zpravodaj, mám za svou povinnost sděliti Vám, že případy, kdy jednotliví dělníci buď onemocní, neb k úrazu ba dokonce i o život přicházejí, jsou věcí zcela obyčejnou. V pondělí se jeden dělník dokonce zbláznil pádem v šachtě. Byl poslán do Deggendorfu v Bavořích, odkud mussel dlouhou a obtížnou cestu do vlasti své, Trientu v Tyrolsku na vlasní pěst, maje toliko několik zlatých v kapse, nastoupit. Případy neštěstí hledí podnikatelstvo vždy co možná utlumit, aby nebylo poháněno k zodpovídání. Každý dělník na tunelu musí být svobodným a je-li ženatým, musí podat písemné vyjádření, že v případu zmrzačení neb smrti pozůstalí jeho na jakékoli zaopatření žádných nároků činiti nebudou. Sdělujíce toto očekáváme, že nám podnikatelstvo dráhy podá nějaké vysvětlení, neb nemůžeme věřit, že by věci skutečně měly se tak a dělnictvo k stavbě dráhy zrovna jak na jatky bylo vodíno."

O něco později se objevil další článek: "Neštěstí v tunelu Špicberském. V minulém čísle sdělili jsme pověst o neštěstí při stavbě špicberského tunelu, která, jako všecky podobné, nesmírně přehnána byla. My jsme sami pověst tuto, přemrštěnost její dobře tušíce, za nezaručenou prohlásili, a ochotně ji nyní opravujeme, majíce po ruce data, samým plnomocníkem stavby panem Petrlákem nám zaslána následovně: Ku odvážení materiálu z vrchní štoly bylo v úplném výlomu tunelu postaveno lešení, pod nimž bratr akordantův co dozorce, a tři minéři s nakládáním štěrku zaměstnáni byli. V témž okamžiku sřítily se trámy zmíněného lešení a pohřbily pod svojí tíží výše jmenovaného dozorce Abrahama Porta a minéra Favoro Bortola. Druzí dva spolupracující dělníci zachránili život svůj uskočením na stranu a byli jenom lehce poraněni, tak že opět pracují. Příčina sřícení není dosud známa, má se ale za to, že jenom následkem noční střelby podpory výše uvedeného lešení povoliti musely. Jiné nehody se nestalo."

Z uvedených úryvků je dobře patrné, že na novinářské praxi se za uplynulých 130 let příliš nezměnilo. Senzace se hodí vždy a v případě nouze se “lehce mlží”!

Každopádně k lidským tragédiím během stavby docházelo. Vzhledem k nedokonalým pracovním prostředkům a vynucené rychlosti práce byla zde úrazovost, vedoucí mnohdy k úmrtí, značně vysoká. Také časté epidemie v táboře dělníků byly příčinou těžkých onemocnění a další úmrtnosti. Přesné údaje o počtu zemřelých se zřejmě zjistit nedají, hovoří se o mnoha desítkách. Jejich nelehký životní úděl připomíná v Železné Rudě kaplička, zasvěcená sv. Barboře, která byla postavena pro účely pohřbů dělníků – barabů. Část z nich byla pochována na starém železnorudském hřbitově a část na společném pohřebišti, místě, které by jistě upadlo v zapomnění, nebýt Železnorudského klubu. Ten zde 27. září 2002 odhalil památník, uctívající památku všech, kteří se na stavbě podíleli a zejména těch, kteří zde polořili své životy. Stavba železniční tratě Plzeň – Železná Ruda se stala mezníkem v historii města, výrazně ovlivnila jeho další vývoj a přispěla k nebývalému rozvoji obchodního i společenského života. Každé zahoukání vlaku, vyjíždějícího ze špičáckého tunelu je proto malou fanfárou.

Pro časopis Vítaný host Hana Voděrová