Ubytování Šumava - dovolená s dětmi

Z historie Šumavy

Ve spolupráci s časopisem Vítaný host pro Vás máme článek z historie Šumavy

www: www.vitanyhost.cz

Lesovny světa lesních samot

Po vybudování Vchynicko – Tetovského plavebního kanálu se rychle zvětšoval objem těžeb dřeva a dosud nepřístupných oblastech Prášilského panství. Těžby pronikly až k Mokrůvkám, Studené hoře a Blatnému vrchu. V roce 1804 byl proto k dosavadním čtyřem revírům panství, tedy Prášilům, Nové Studnici, Schätzovu lesu a Modravě, přidán revír pátý, Březník. V témže roce byl vystavěn dřevěný objekt lesovny. V roce 1856 byla pro revírníka postavena nová kamenná budova a starý objekt sloužil dále jako hájovna. Polesí Březník mělo tvar trojúhelníku o výměře 2314 ha, z čehož 134 ha slatí polesí vystupovalo na Mokrůvkách a Blatném vrchu do nadmořské výše 1370 metrů. Sama lesovna leží ve výšce 1126 metrů.

V roce 1869, tedy před zničující větrnou smrští, stály zde největší zbytky původního pralesa. Rozkládaly se v rozloze asi 120 ha zejména podél bavorské zemské hranice od úbočí Roklanu k Blatnému vrchu a na stráních kolem Březníku o rozloze zhruba 80 ha. Zbytek polesí tvořil nový les ve stáří do 80 let. Ani nejstarší pralesní porosty již neměly původní podobu, neboť byly od třicátých let 19. století narušovány výběrem vhodných kmenů pro modravskou Bienertovu továrnu na rezonanční dřevo, zpracováváním vývratů a souší na popel a dřevěné uhlí a také rozsáhlým pasením dobytka. Jen hraniční lesy mezi Roklanem a Blatným vrchem si v nejodlehlejších částech ráz původního pralesa zachovávaly.

Správu polesí zajišťovali tři zaměstnanci – revírní lesní, příručí a hajný. Od založení polesí Březník v roce 1804 do roku 1865 se zde vystřídalo pouze pět revírníků. Poslední z nich, Josef Grantl, zde sloužil nepřetržitě dvacet roků. Po Grantlovi nastoupil na Březník podroklanský lesní Jan Kolář, zůstal však jen tři roky, po nichž odešel na poklesí Schätzův les. Počátkem dubna 1868 přišel ze schwarzenberského panství Krumlov šestatřicetiletý svobodný revírník Václav Wolf. Neměl speciální lesnické vzdělání, pouze tzv. hlavní školu a lesnickou zkoušku. Na Březníku našel sedmadvacetiletého příručího Antonína Pachlera, který tam sloužil od listopadu 1867. Byl také svobodný, neboť jako příručí se nesměl bez mimořádně udělovaného povolení ženit. Ve funkci příručího ho vystřídal ještě Ferdinand Frankenberg, který s Wolfem setrval až do jeho přeložení na polesí Schwarzwald u Plané v roce 1870.

V sousedství byl v letech 1868 – 1870 vedoucím polesí Filipova Huť František Weiglein a na Modravě František Traxler. Na roklanské hájovně byl do roku 1870 jen hajný. 12. června 1870 bylo toto hájenství knížecím rozhodnutím změněno na lesní okrsek a z Modravy sem nastupuje Josef Trampus. Na Modravě sloužil jako příručí a v lednu 1869 si podal žádost o povýšení, které bylo vyhověno. Z žádosti je patrno, že se Trampus úspěšně uplatňoval jako průvodce při knížecích lovech na tetřevy. Na roklanské hájence pak ale zabezpečoval jen plávku dříví ze sousedního kamerálního lesa.

V sedmdesátých letech 19. století byla část vedoucích polesí a zhruba polovina příručích českého původu. Naprostá většina z nich vykazovala ve služebních spisech znalost jak českého, tak i německého jazyka. Životní úroveň schwarzenberských lesních zaměstnanců byla ve srovnání s jinými panstvími velmi dobrá. Úředníci byli zařazeni do patnácti platových tříd. Roční plat revírníka činil v té době průměrně 1200 zlatých, příručích 450 zlatých a hajných 200 zlatých. Deputátní pozemky a lesní pastva umožňovaly držení dobytka, u vedoucích polesí to bylo šest kusů hovězího a dva kusy vepřového dobytka, u hajných polovina těchto stavů.

Do prostředí těchto konkrétních osob a míst umístil spisovatel Karel Klostermann děj svého románu „Ze světa lesních samot“. Samozřejmě nelze tyto skutečné lesáky zcela identifikovat s postavami a dějem románu, s velkou pravděpodobností ale lze předpokládat, že tyto konkrétní postavy a místa spisovatel dobře znal a ve svém díle zanechal autentickou vzpomínku na přírodu a život lidí na staré, dnes už zcela zaniklé Šumavě.

Pro časopis Vítaný host Pavel Nedvěd