Ubytování Šumava - dovolená s dětmi

Z historie Šumavy

Ve spolupráci s časopisem Vítaný host pro Vás máme článek z historie Šumavy

www: www.vitanyhost.cz

Hamerníci a kováři z Kvildy

Obec Kvilda se rozkládá na úpatí zelenomodrých hor, uprostřed romantických, mlčenlivých plání. Právě tyto pláně ( něm. Gefilde ), daly obci její české jméno – Kvilda.

V těsné blízkosti Kvildy leží známé horské vrchoviště zvané Jezerní slať s rozlohou 103,54 ha, dalším je slať Tetřevská s vyššími klečovými porosty o rozloze 175,49 ha a několik dalších, menších rašelinišť je roztroušeno v okolních lesích. Nejvyššími horami jižního obzoru jsou Poštovní hora - Postberg ( 1308 m ), v některých mapách nesoucí jméno Stráž, a Černá hora – Schwarzberg ( 1315 m ), pod níž pramení Teplá Vltava, nazývaná podle místa pramene také Černým potokem. Ten je v obci posílen zlatohnědými vodami Kvildského potoka, odvodňujícího Jezerní slať. Západní obzor střeží Tetřev – Hanifberg ( 1260 m ), jemuž místní obyvatelé dosud říkají Hanišperk. Má funkci obecní rosničky: je-li jeho hlava zahalena mraky, srážky Kvildu neminou. Domácí horou kvildskou je Lapka – Diebstein ( 1171 m ), dotýkající se svým východním svahem obce. Za vltavským údolím se zvedá mohutný Stolový hřbet – Tafelberg, vrcholící Stanovou horou ( 1254 m ). Kruh hor na východě uzavírá Orel – Reiderberg s výškou 1181 m.

Kovářská práce patřila od středověku k nezbytným vesnickým řemeslům. Zatímco se kovářství ve městech diferencovalo na podkovářství, mečířství, nožířství, zámečnictví a tak dále, na vesnici musel kovář umět vyrobit vše – od petlice přes nože a sekery až po zemědělské nářadí.

Jednou z rodin s nejstarší tradicí černého řemesla na Kvildě byli Zoglauerové. Prvním z rodu, o němž jsou dochovány zprávy, byl Mathias Zoglauer, jenž v roce 1786 získal od Malovců souhlas ke stavbě prvního hamru. Svůj majetek předal později synu Martinovi a jeho ženě Anně Marii, rozené Fuchsové, jak vyplývá z jejich svatební smlouvy. Ti pak během času přistavěli k hamru pilu a mlýn. Měli dvě děti, Josefa a Theresii. Josef pak dostal po rodičích hamr a mlýn, Theresie se v 16 letech provdala za Petra Strunze, pozdějšího majitele prosperující pily. Theresie se dožila 93 let a dala svému muži 17 dětí. Při příležitosti jejích 90. narozenin bylo napočteno 243 potomků.

Josefovo hamernictví velmi dobře prosperovalo, výrobky nacházely odbyt v širokém okolí – zejména sklárny tehdy potřebovaly k provozu celou řadu kovových výrobků. V roce 1852 však nepojištěný hamerníkům dům vyhořel do základů. Smrtí Josefa Zoglauera v roce 1889 se pak jeho majetek docela rozpadl. Část vesnice kolem Zoglauerovy továrny dostala název „Hamerské domky“.

Čtvrtý v pokolení Zoglauerů byl Adolf, syn Josefa Zoglauera z druhého manželství, které uzavřel téměř v sedmdesáti letech. Adolf dal do pořádku hospodářství patřící k hamru, přestavěl dům a na rozvalinách rodinného hamru a staré pily vystavěl v roce 1929 pilu novou s číslem popisným 44. Její provoz byl velmi ekonomický – byla poháněna vodní silou a práci v ní našlo 12 až 14 zaměstnanců. Adolf překonal i období hospodářské krize, podařilo se mu najít spolehlivé odběratele a dobře prosperoval. Pila pracovala až do roku 1946.

Velkým podnikem byl také hamr v Hraběcí Huti čp. 75, založený Prokopem Strunzem roku 1846. Voda Černého potoka poháněla dvě velká vodní kola, která uváděla do pohybu dvě obří kladiva o váze 200 kg. Dřevěné uhlí pro kovárnu bylo dokonce vyráběno ve vlastních milířích. Prokopův syn Wendelín převzal podnik v roce 1890. Zatímco jeho otec obdržel na okresní výstavě ve Vimperku v roce 1882 stříbrnou medaili, Wendelín v roce 1898 zlatou. Za čtyřicetiletou práci kovářského mistra byl oceněn čestnou medailí Obchodní komory v Plzni. Wendelín Strunz byl veselá kopa a ještě v důchodu se staral o milíř a pro děti vyráběl cínové vojáčky a další figurky. Postavil také krásný a pečlivě vypracovaný model prvního kvildského kostela. Ve Strunzově kovářském umění pokračoval od roku 1924 i jeho syn Wendelín jr. Všechny generace Strunzů – hamerníků byly vyhlášeny kvalitou svých výrobků – kos, srpů, pil, nožů, majzlíků, lopat, krumpáčů a mnohých dalších druhů nářadí. Obchody šly dobře a staré, poctivé řemeslo skýtalo slušnou obživu všem, kteří jej provozovali.

Také kola starého hamru se dotočila v roce 1946.

Závěrem dodejme, že na Kvildě byla úplně první kovárna zmiňována již v roce 1713. Tehdy ji v čísle popisném 13 provozoval Tobiáš Schuster. Kovárna byla umístěna přímo na soumarské cestě a je proto velmi pravděpodobné, že poskytovala své služby karavanám mnohem dříve, než je doloženo.

Pro časopis Vítaný host Jaroslava Vávrová - Kvilda